Hrací karty pocházejí s největší pravděpodobností z Číny - země, v níž byl vynalezen papír (okolo roku 105 n.l.). Nejstarší záznamy o použití hracích karet u císařského dvora se datují k roku 969, to jest do doby panování císaře Mu Tsun-a. Do Evropy se pak hrací karty dostaly pravděpodobně při slavných cestách Niccola a Marca Pola ve 13. století. O úspěšné následné "expansi" hracích karet po evropských panovnických i šlechtických sídlech svědčí pak řada zmínek v historických análech ze 14. století (Itálie, Francie, Neměcko, Nizozemí).
Tarokové karty (Tarocchi) se objevují v první polovině 15. století v severní Itálii, v oblasti Ferrary. Později se taroky šíří do další evropských zemí, přičemž k velkému rozšíření taroků došlo i v zemích Rakousko-Uherského mocnářství. Zřejmě v druhé polovině 18. století se začaly bohatě ilustrované tarokové karty (v původním počtu 78 listů) využívat i pro okultní a mystické účely. Následně došlo k oddělení výkladového tarotu od zdvihové hry taroky a výraznému odlišení balíčků karet.
Hra taroky má tedy výrazně starší kořeny než jiné u nás rozšířené karetní hry, jako je mariáš (francouzský „marriage“ resp. rakouský „schnaps“ pocházející ze 17. resp. 18. století) nebo bridž (vznik této hry spadá do druhé poloviny 19. století a její předchůdce - anglická hra whist – pak pochází ze 17. století).
Taroky jsou pravděpodobně nejstarší karetní hra hraná v současnosti v České republice (především pak na Moravě). Je ale třeba připustit, že současné taroky, tak jak se u nás hrají, jsou jen vzdáleně příbuzné se středověkými italskými Tarocchi. Naopak ve středověké podobě se zachovaly italské, respektive boloňské "Tarocchino Ottocento", které se dodnes hrají podle pravidel ze 16. století.
Pravidla hry taroky podléhají mnoha lokálním variacím s řadou odlišností. Zatímco v zemích bývalé československé federace jsou tyto odlišnosti poměrně malé (balíček 54 karet), v jiných zemích, jako v Itálii, Francii, Rakousku, Maďarsku, Německu aj., mohou být odlišnosti již velmi výrazné (odlišný počet karet, počet hráčů, jiné hlášky atd.). Výše zmíněné boloňské taroky "Ottocento" se například hrají s balíčkem 62 karet, některé jiné současné formy taroků pak stále ještě s původním počtem 78 listů, maďarské Tarokk se naopak hrají s redukovaným balíčkem 42 karet atd.
_________________________________________________________
Z historie "tarokování" v Praze (v druhé polovině 20. století) Ve Vodičkově ulici v Praze je proslulé varieté „U Nováků“. V prvním
patře se nachází kavárna a herna stejného jména. I ta je proslulá. V
rozsáhlém členitém sále stojí řada kulečníků, na okrajích sálu je řada
stolků, u nich se po dlouhá léta hrávaly šachy. Dokonce i slavný mistr
světa Aljechin tu sehrál simultánku. Kavárna byla každodenně otevřena až
do půlnoci. Otvíralo se ve 14 hodin. Za dveřmi čekali nedočkaví štamgasti,
aby hned po otevření si zabrali místa u kulečníků a šachových stolků a
objednali svou odpolední kávičku. Lidové ceny přitahovaly spousty hravých
návštěvníků. Denně jich tam bylo plno.
Zadní část sálu, oddělená několika sloupy, byla vyhrazena karbaníkům.
Byla rozčleněna nízkými příčkami na tři části. K příčkám přiléhaly karetní
boxy. Hráči seděli na třech koženkových lavičkách, lemujících vnitřní část
boxů, čtvrtý hráč seděl na židli vně boxu. Uvnitř boxu byl karetní
čtvercový stůl se šuplíky na peníze. Po pravé ruce ve spodní části stolu
měl každý hráč k dispozici přihrádku pro uložení nápoje. Přihrádky byly
dostatečně veliké, vešel se do nich klasický půllitr piva. Karetnímu
oddělení vládl pan vrchní Lhoták. Na pracovním pultu měl regál s
poličkami, v nich skladoval hrací karty, obehrané i nové. Prosypával je
klouzkem a rovnal na příručním lisu. Půjčoval je hostům za poplatek, zvaný
„pinka“ nebo také „karetné“.
Stálé party tu hrály mariáš, žolíky, občas bridž, dva boxy byly denně
obsazeny tarokáři. Běžně se hrály desetníkové taroky. Pouze ve středu se
tu scházela čtveřice skoro osmdesátiletých důchodců, ti hráli taroky
halířové. U nich celodenní prohra nepřekročila pět korun. Nicméně zaujetí
pro hru neměli o nic menší desetníkáři. Když byly zrušeny desetníky,
začaly se hrát dvacetníkové taroky.
Platby se počítaly dle bodů. Kdo hrál, musel vyhrát, ať už byl nebo
nebyl kontrován, tedy při rovnosti bodů vždy prohrál. Při první a druhé
povinnosti se platba počítala tak, že k rozdílu se připočítalo deset,
mezivýsledek se násobil dvěma. Výsledek se zaokrouhlil od šesti nahoru, do
pěti dolů. Nehlášený valát stál 1,20 Kč. Při třetí povinnosti byl
algoritmus výpočtu stejný, pouze mezivýsledek se násobil třemi a nehlášený
valát stál 1,50 Kč, u sóla rovněž tak, jen mezivýsledek se násobil šesti.
Nehlášený pagát stál 0,50 Kč, hlášený 1,- Kč. Hrálo se se židem. Do žida
se platila při prohraném pagátu 1,- Kč nebo tolik, kolik již žid
obsahoval. Byl-li pagát kontrován, platil se dvojnásobek. Žid se rozebíral
celý při vyhraném pagátu. Pro žida byl stanoven strop osm korun. Rovněž za
špatné rozdání se platila 1,- Kč do žida.
Hrála se i „varšava“. Tu platil ten, kdo uhrál nejvíce bodů, jednotnou
částkou 1,- Kč všem, uhrál-li někdo panenku, platil mu dvojnásobek.
Měli-li nejvyšší počet bodů dva hráči, o platbu zbývajícím se podělili. O
varšavě rozhodl forhont po skončené licitaci, prohrál-li, platil
dvojnásobnou taxu. Hrály-li se varšavy v jednom sledu za sebou, při druhé
se základní taxa zvýšila na 2,- Kč, při třetí na 3,- Kč, při čtvrté na 4,-
Kč. K dalším varšavám už nedocházelo, hra by byla příliš drahá a to si
každý pohlídal.
Hlásit se mohly nízké hlášky: taročky, honéry a trul, nebo vysoké
hlášky: taroky, královské honéry a barvy. Nízké hlášky stály 0,20 Kč a
vysoké dvojnásobek. Barvičky se nehlásily, barvy pouze bez taroka.
Zapomenutá hláška byla považována za renonc.
Mezi stálé hráče patřili pan Záškodný, Ing. Mužík, šachový mezinárodní
mistr Zíta, pan Neshyba, pan Běhal, stavitel Zemen, podplukovník Kovář ,
pan Bezděk, ing. Chovanec, pan Piták, ředitel Sich, bratři Kulíškové, pan
Vráblík, řečený bagrista, pan Dětříšek, cikán Karel, mladík Horák, docent
Paděra, pan Buksa,pan Hájek, já a řada dalších, které si pamatuji pouze
křestním jménem nebo sem přicházeli hrát jen po krátkou dobu svého pobytu
v Praze. Někteří z nich byli vynikající hráči, někteří dobří a někteří se
snažili překonat svá učednická léta. Dnes valná většina z nich již není na
živu.
Po sametové revoluci byla herna privatizována, byly do ní instalovány
forbesy, zvýšily se ceny a tak herna ztratila svůj středostavovský půvab.
Mariášníci se přestěhovali do restaurace v Pelhřimovské ulici na Pankráci
nebo do restaurace na rohu ulic Limuzské a Českobratrské. Tarokáři našli
útulek v restauraci „U Medvídků“ v pasáži na Vodičkově ulici. Také tam
došlo k privatizaci a skupina tarokářů se začala scházet v bytě ing.
Chovance. Když zemřel ing. Chovanec, tarokáři našli útulek v restauraci na
Hostivařském náměstí. Restauraci zrušili, místnosti zabral Eurotel a
tarokáři se stěhovali do poradny důchodců v Jakubské ulice za Kotvou. Po
roce tam došlo k rekonstrukci a organizačním změnám, poslední ze starých
tarokářů se dnes scházejí v domu seniorů na Týnské ulici 12.
(Pokud by se našel zájemce o odpolední hraní s touto partou starších
tarokářů, nechť kontaktuje autora textu na mailové adrese uvedené výše.
Bude vítán.)
Počet návštěvníků této sekce webu TKP od 1. ledna 2008:
(sepsal Zdeněk Škvrna, Zdenek.Skvrna@seznam.cz)
_______________________________________________________________